Merry Christmas po rodičovsku

Nebudu vám tvrdit, že jsem úplně milovníkem Vánoc, ale zase úplně nejsem vánoční Grinch, jsem tak něco mezi. Vánoce vnímám jako čas, kdy chci být s rodinou a chci dělat radost druhým. Má představa je jasná, realitu posuďte sami... 

Dárky oběcně začínám kupovat už v říjnu… Tedy ty první dva nebo tři, si říkám, budeš v předstihu, žádný hoňky a každej rok to zkončí stejně, týden před Vánocemi se prodírám, jak ten vocas mezi miliardou lidí v obchoďáku, abych dokoupila ten zbytek. Možná by bylo jednodušší to všechno objednat, ale já jsem stará škola, ráda si šáhnu...

S příchodem prvního adventu jsem se vrátila z oddychovýho víkendu s kámicema z vejšky,  skvělý to bylo! Už jen ten pocit, že nemám v zádech nikoho, kdo na mě křičí “mami ňami” nebo “mami sem vykaděnej”…. Vincenzo dostal po mým příjezdu horečku, takže jsem naskočila do mamarole rovnýma nohama. A neměla jsem ani adventní věnec. Kurňa! Takže jsem mezi podáváním nurofenu přemýšlela, kam pro něj sjedu, aby jakože pěknej 1. advent. Nakonec jsem vytáhla věnec z loňska, že svíčky koupim třeba zejtra. Zejtra se protáhlo na 5 dní a před druhým adventem jsem je tam lupla. Věnec done.

Teďka to cukroví…. Já obecně neprahnu trávit čas v kuchyni, jsem tzv. Kuchařka do hodiny. Co trvá víc jak hodinu nevařím. Kromě vývaru, ten se táhne sám. Ale tak kvůli tý atmošce s těma dětma a pak taky kvůli debilní hlášce mýho muže asi v roce krále klacka, kdy mi na jednom takovým předvánočním večůrku s přáteli strčil před ksichtík talířek s cukrovím a pravil:  “Jani takhle vypadá cukroví”. Chtěla jsem ho podříznout v tu chvíli, ale věděla jsem, že pak by mě podřízla jeho drahá matinka a na to se mám moc ráda. Takže sem si řekla jeden druh, to dáš kvůli sobě, rodinný pohodě a těm dětem. Budu s nima plácat těsto, pak vykrajovat, ty malý satany to zabaví a bude to moc príma. Nebylo…. S těstem se blbě pracovalo a Vincek chtěl furt nebo přidávat, a určitě přidal, protože těsto bylo ve finále na háčko, ale už jsem vynaložila tolik úsilí, že předělávat to nehodlám. Druhej den se šlo vykrajovat…. To bylo ještě horší… Vincova fobie, že těsto bude mít málo mouky, takže furt přidával, načeš už nešlo skoro válet a Valentajn nám to těsto zvesela ujídala. Vydržela jsem přesně jeden plech a tím bych tenhle zážitek z mama pečení vytěsnila. A protože se jednalo o perníčky čekalo mě i třetí kolo - zdobení…. Valentýna jedla upečený perníčky, polevu a měla jsem dost štěstí, že nesežrala i stůl a Vincenc zdobil trošku až abstraktním způsobem, že to vypadalo, tak strašně, že jsem ty perníčky radši chtěla taky sežrat, aby je nikdo neviděl. Ale děcka měly zážitek. Takže done. 

Dopis Ježíškovi, byl taky docela oříšek. Vinc prostě nechtěl, zřejmě mu to přišlo jako absolutní ztráta času a furt to oddaloval, a když už jsme ho konečně asi týden před Vánocemi přesvědčili, tak jeho jediným přáním bylo policajtský auto s drapákem, tak sežeň to, když to neexistuje, že…. Jinak nic nechtěl, přestože mi celej rok ukazoval kdejakou pičovinu, který jsem pochopitelně nakoupila, a do dopisu, pak napíše tenhle haluz, no napíše, psala jsem samozřejmě já, protože Véčko dělá zatím takový podivný klikyháky a zkaždýho vznikne jeskyně, neptejte se, prostě jeskyně. Každopádně jediný, co chtěl bylo to auto s tím drapákem a nic jinýho tam psát nechtěl, co nechtěl přímo odmítal, tak jsem mu říkala, a co ta policejní stanice od lega, nechtěl, co modelína, tu sis moc přál, nechtěl… jen to auto… sakra. Pro ségru si naštěstí přál kuchyňku, která už přes měsíc smrděla u našich v garáži…. Druhej den po zážitku s dopisem jsem jak zběsilá objížděla všechny hračkářství, abych našla nějaký policejní auto, který by aspoň zdánlivě připomínalo něco s drapákem… Nenašla jsem… Našla jsem jen vrtulník, pochybný kvality, kterej měl něco jako hák s nosítkama, takže s hodně popuštěnou uzdou mý fantazie by to mohlo připomínat ten drapák…. A byl modrej, což by v něm mohlo evokovat ty policajty.

Dalším důležitým úkolem v mým předvánočním to do listu bylo focení. Chtěla jsem mít takový ty roztomilý rodinný fotky s vánočním pozadím, protože za ten rok a půl, co jsme čtyři a pes máme celkem asi jedno selfie, kde mám půlku hlavy. Takže jsem domluvila fotografa. Nikdo nebyl nemocnej, protože loni se focení nekonalo, kvůli Véčkovo chřipajzně… Letos to vyjde, cejtim to v kostech…. Nastal den focení. Všechno vypadalo sluníčkově, hodinu jsem si točila vlasy, třikrát se převlíkla a šla žehlit Valentajn šatičky, bílý, já vím byl to risk, ale strašně ji sluší. A pak se to začalo konit… Z nepochopitelného důvodu mi moje žehlička vyblila na ty roztomiloučký bílý šatičky jakousi žlutou hmotu a rázem tam byly fleky…. Chtělo se mi brečet, ale dala jsem ji džínovou bundičku, David zachrňoval situaci slovy, nebude to vidět, kdyžtak retuš, to bude dobrý, takže jsem nabrala dojmu, že to dáme… Přesně deset minut po tomhle incidentu s žehličkou se nám Vincenzo vzteknul, že na žádný focení nejede a že se fotit nechce!  Moje nervy ruply, takže jsem s okázalou pompou všem vynadala do sobců, že jsem chtěla jednu jedinou věc a to vánoční fotky a šla brečet do koupelny, čímž jsem si rozmazala to, co jsem předtím v koupelně hodinu pracně vytvořila na mým obličeji. V tu chvíli se k tomu Déčko postavil jako marvelovskej superhrdina a všechny dal pomocí psychohrátek do latě, umyl mi obličej a znovu jako Picasso vytvořil to, co můj histerickej pláč napáchal, no teďka to možná trochu přikrášluju, ale já to v tu chvíli tak vnímala. Všechno bylo na chvilku zase sluníčkový, teda aspoň pro mě. U fotografa to zas było jiný kafčo. Vinc nabral druhou mízu, takže se chystal celej aťas srovnat se zemí a Valentajn chytla z fotografa totální hysterák…. Tak takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavovala. Nakonec vzala Valentajn fotografa na milost díky perníčkům, který tam měl pro tyhle případy připravený, jo furt učíme ty děti, aby si nebraly sladkosti od cizích lidí, ale tady to jinak nešlo a Vincenzovi jsem slíbili hrany z mekáče, jo taky dost výchovný. Dílo se podařilo a já mám rodinný foto, kde sice Valentajn vypadá jako jednonohá, ale to je detail v porovnání s celým tím mordorem, kterej tomu všemu předcházel. 

A teďka už k highlightu celýho adventu - Štědrý den. Vincenc měl horečku, já už taky cejtila v kostech, že se mi to nevyhne, Valis protivná, což značí zuby nebo nemoc, zatím to nebylo ještě rozlousknutý. Jedinej držák byl David. Večeře proběhla kupodivu líp jak fotograf a pal se šlo na dárky. Po uspání těch dvou démonů jsme si dali s Déčkem vítěznýho rumajzlíka a zcela spontánně oslavili zakonční tohohle vánočního maratónu. Tak zase za rok!